O mně...

Kdo jsem?

Jsem máma dvou rošťáků a certifikovaná výživová poradkyně.

Zdravý životní styl je příjemnou a přirozenou součástí mého života. Dnes se ve svém těle cítím dobře, nemám potřebu se i v horkém letním počasí zahalovat do oblečení, které by zakrylo cele mé tělo. Jím, co mi chutná, jídlo si vychutnávám a váha přesto nestoupá. Cítím neuvěřitelnou svobodu bez potřeby omezovaní se, počítaní kalorií a každodenního vážení, které mělo vliv na to, jak jsem se cítila. Když to teď píšu, mám úsměv na tváři, jak nepopsatelná úleva to je. Kdo si něčím podobným prošel, nebo prochází jistě ví, o čem píši, protože i já jsem v minulosti hledala cesty, jak se z toho kolotoče dostat.

Jak můj příběh začal?

Byly doby, kdy jídlo a cvičení ovládalo můj život. Doslova jsem nedokázala myslet na nic jiného, než na jídlo:

Co budu jíst?
Kolik toho můžu sníst?
Kdy budu jíst?
Co si nemůžu dát? Chutě na „zakázané“ potraviny.

Ovládaná jídlem

Měla jsem strach najíst se v restauraci, protože jsem neměla přehled o snědených kaloriích. Jídlo jsem si nosila všude s sebou. Každé jídlo jsem si zapsala do kalorických tabulek, které jsem měla nastaveny na nízký kalorický příjem a když jsem snědla méně, cítila jsem spokojenost. Jedla jsem v mnou stanovený čas a když nastala situace, kdy jsem v přesný čas jíst nemohla, protože jsem byla třeba v kině, byla jsem ve stresu už předem a přemýšlela, jak situaci nejlépe vyřešit.

Kvůli nízkému kalorickému příjmu jsem měla chutě a když jsem někoho viděla, že jí dort, tak jsem skoro slintala, ale tvrdila, že chuť samozřejmě nemám. Cvičila jsem denně, někdy i dvakrát, nedovolila jsem si cvičení vynechat ani když jsem cítila únavu, brala ATB nebo měla vymknutý kotník. Nadmíra cvičení, nízký kalorický příjem mě nakonec dohnal nezvladatelnými chutěmi, záchvaty přejídání, o kterých nikdo nevěděl, protože jsem se styděla a schovávala. Měla jsem výčitky, bylo mi ze sebe špatně. Vždy jsem si říkala, že tentokrát je to už naposledy, ale nebylo. Vždy jsem měla pocit, jako bych nedokázala přemýšlet, jako bych tam snad ani nebyla a vrátila jsem se do svého těla až ve chvíli, kdy jsem se totálně přecpala zmrzlinou a nevím, čím vším možným. Následovaly výčitky, větší omezování v jídle, ještě více cvičení. Musela jsem to přece vycvičit. V té době jsem měla výkyvy váhy. V období „kdy se mi dařilo“ jsem vážila 48 kg, ale spokojená jsem stejně nebyla. V horších fázích jsem měla 62 kg. Váha nebyla nijak vysoká a vlastně jsem ani nebyla obézní, ale cítila jsem se tak.

„Číslo na váze vám spokojenost nepřinese.“

Období hledání

Hledala jsem cesty, jak a co jíst, ale spíš něž skutečné jídlo mě zajímala čísla: kalorická hodnota, kaloricky příjem, váha a vlastně jsem ani neřešila, zda mi jídlo chutná a co obsahuje. Strašně jsem se chtěla z toho kolotoče: jídlo, cvičení, přejídání, omezovaní dostat, ale nevěděla jsem jak. Hlavně jsem chtěla být hubená, pro sebe, protože okolí mě tak vnímalo.

„Je to jen v hlavě.“

Získávání relevantních informací

Rozhodla jsem se být ve svém hubnutí úspěšná a chtěla jsem se ve stravě zorientovat, protože v záplavě „zaručených“ informací jsem se ztrácela a měla pocit, že jsem zkusila snad vše, neúspěšně, protože spokojenosti se mi dosáhnout nepodařilo.

K získaní informací jsem si udělala kurz poradce pro výživu, který byl založen spíše na fitness stravě, tedy minimum tuku, dostatku bílkovin. Dalo mi to nějaké základní teoretické znalosti, ale já jsem se pořád z „kolotoče“ nevymotala. Chtěla jsem být 100% a i tuto stravu jíst tak, jak bych měla, tedy bez ohledu na svou individualitu, chutě, časové možnosti stravování. Věděla jsem, že dokud nedokážu v jídle pomoci sobě, nemohu radit ani nikomu jinému, i když teorii jsem znala.

„Nejprve pracuj sám/a na sobě. Teprve potom můžeš pomoct druhým.“

Musela jsem pokračovat dál. Hledala jsem podobné příběhy, jak zhubnout, četla jsem knihy o stravování, získávala informace. Až o hodně později jsem si přiznala, že jsem měla PPP (poruchu příjmu potravy), s jejímž vyrovnáním mi pomohlo naučit se vnímat a poslouchat svoje tělo, změna přístupu ke stravování, přiznání si problému a do jisté míry i nízkosacharidové stravování.

„Není jeden jediný výživový směr pro každého.“

Takhle můj příběh pokračuje...

I v nízkosacharidovém stravovaní jsem cítila potřebu být 100%, to znamenalo jíst jen „povolené“ potraviny, což byl problém třeba u ovoce, například jablko apod. Měla jsem samozřejmě chutě na tyto zakázané potraviny. A mým „vysvobozením“ bylo:

Dovolit si jíst „zakázané“, i když skutečné potraviny.
Vědomí, že si můžu dát i nezdravé potraviny.
Nevážit si a nepočítat kalorie.
Naservírovat si jídlo ze skutečných potravin.
Nevážit se.
Přestat se přehnaně kontrolovat.
Odpočinout si, když si to tělo žádá.
„Nekopírovat“ nikoho, ani žádný výživový směr

Jídlo a cvičení přestalo být posedlostí, stalo se zábavou, přirozenou a příjemnou součástí mého života. Nemusím se omezovat, hlídat a chutě nemám. Baví mě připravovat si zdravá jídla, bez ohledu na kalorie. Důležitější je pro mne chuť a živiny, něž kalorická hodnota.

Na své cestě jsem zjistila, že není nutné být 100%, ale spíš být sama sebou, protože každý může jíst jinak, ať už se to týká rozložení makroživin, nebo frekvence stravovaní. Každý je individuální.

Nejprve šlo jen o hubnutí, které se změnilo v potřebu cítit se dobře ve svém těle, k čemuž může dopomoci zdravá strava, zdravý životní styl. Myslím, že zdravá strava není až taková věda, jídla jsou chutná, mohou být i rychlá a z par základních surovin.

„Nikdo není dokonalý, ale každý je jedinečný.“

Touha pomoci i druhým

Ráda bych pomohla i druhým cítit se dobře ve svém těle, jíst skutečné potraviny a nebýt jídlem omezován/a či ovládán/a, a to prostřednictvím úpravy stávajícího stravovaní tak, aby byl stravovací režim žitelný (frekvence, zaměstnaní, chutě…), jedině tak může být dlouhodobě udržitelný.

„Z jednoho nezdravého jídla nepřibereš, stejně jako z jednoho salátu nezhubneš.„